Nazdar orlové

---

Jan Čech řadu let pracoval jako letecký mechanik. Právě odtud dobře zná zázemí leteckých hangárů, dílen i letištní plochy, kde se připravují letadla na start. Je vnímavým pozorovatelem tohoto prostředí i lidí, kteří se zde pohybují. Příběhy, které psal sám život, jsou v jeho vyprávění poutavé, humorné i směšné a někdy skutečně až neuvěřitelné.
Tento díl se jmenuje „Nazdar orlové!“. Proč? Vysvětlím. Když jsem byl na začátku devadesátých let na praxi na letišti v Mnichově, dělal mi tam šéfa Bill Morley, člověk, který před tím pracoval se mnou v Praze. Je to skvělý borec, kterému jsem věnoval v tomto díle také jedno vyprávění. Jednou jsme měli mezi letadly asi čtyři hodiny volna. Bill se mě zeptal, jestli bych se nechtěl podívat do muzea v Ober Schleissheimu, což je letecké muzeum, které vzniklo v osmdesátých létech minulého století z bývalé letecké základny US Air Force, kde byl za války nějaký německý výzkumný ústav. Muzeum je součástí, nebo lépe řečeno, pobočkou Technického muzea v Mnichově. Ředitele muzea tam dělal bývalý ředitel Deutsche BA, Billův kamarád a velký letecký odborník. Už cesta do muzea, které leží poblíž bývalého koncentračního tábora Dachau, byla zajímavá. Bill se tak zabral do vyprávění, že přehlédl, že je na křižovatce červená a chudák německá paní brzdila i očima. „Proč ta bába troubí?“ „Bille, na tý křižovatce byla červená, ona měla přednost!“ „Červená, to je jenom jinej odstín zelený!“ Když jsem si vzpomněl, že tenhle chlapík létal s Victorem a s Vulcanem a vozil atomovku, zamrazilo mě! Když jsme přijeli do muzea, ve vstupní hale stály proti sobě C-47 a CASA 2111, neboli Heinkel 111 vyrobený ve Španělsku a vybavený motory Rolls Royce Merlin. Byl to jeden stroj z filmu Battle of Britain. Heinkel/CASA stál před ohromnou fotkou Heinkelů nad hořícím Londýnem. Je to známá noční fotka – siluety bombardérů nad hořícím městem. Nemyslím, že by to byla zrovna šťastná volba dekorace v německém muzeu. Před tou fotkou byla lavička a tam seděla trojice staříků a koukala na nás. „Podívej se jak čumí, vzpomínají na „Adlertag“. Staříci podle reakce nejspíš uměli anglicky, ale neřekli nic. Bill byl rozjetý a ze zkušenosti vím, že spíš dokážu zastavit holýma rukama jedoucí lokomotivu než jeho: „Vzpomínáte na to jak jste nám to tam zapálili, co? Mě musela máma kojit v krytu, proto jsem takovej neduživej!“Staříci se naštvaně zvedli a odešli. Odešli si stěžovat řediteli muzea, že je tam nějaký Angličan napadá. Za chvíli už nám šel v ústrety: „Bille, co tady zase vyvádíš? Že si nedáš pokoj!“ „A to ti nevadí tady ta fotka, jak nám zapálili Londýn? Tím se vytahují? Pak jim zmehlo, co? Pak už to taková sláva nebyla!“ Ředitel poznal marnost svého počínání, a tak smířlivým tónem nabídl Billovi prohlídku vnitřku Heinkela. „Co to je za blbé letadlo, vždyť má šišatý předek a ani motory neumí udělat, podívej, jak z nich teče olej!“ „Bille, to jsou Rolls Royce Merliny, bacha!“ Bill hned otočil: „No jedině snad ty motory za něco stojí!“Bombarďák jsme si nakonec prohlédli a vůbec, muzeum je velmi zajímavé. Nakonec jsme si na usmířenou dali gábl v muzejní restauraci. A co čert nechtěl, ti dědkové seděli u vedlejšího stolu. „Měl by ses jim omluvit, prosím.“ „A za co? Ale dobře, jsem Angličan a gentleman a mám smysl pro fair play, tak jo, dávejte bacha“ řekl a přistoupil k jejich stolu, srazil paty a uklonil se: „Nazdar orlové! Nedáte si s námi pivo?“ Staříci vytřeštili oči, ale kupodivu to jako omluvu vzali. Sedli si k nám ke stolu a za chvíli se rozvinula velmi zajímavá debata o letadlech a létání. Byli to opravdu váleční piloti a část války strávili v zajateckém táboře v Kanadě. Byli nad věcí a milovali letadla. Byli to skuteční orlové!A já od té doby, když vlezu do kokpitu ať letadla ČSA nebo cizí společnosti a vidím tam takové, vždy slušně pozdravím: „Nazdar orlové!“