Vítáme Vás, můžete se přihlásit nebo vytvořit účet.

Cart

product (empty)

Košík je prázdný

Zboží celkem: 0 Kč

Termín obdržení zásilky
Česká pošta	Středa 04.12
PPL	Středa 04.12
Osobní odběr	Čtvrtek 05.12
Termíny jsou pouze orientační a mohou se lišit podle zvoleného typu platby. O Průběhu zásilky Vás budeme informovat e-mailem.
Při nákupu většího množství produktů negarantujeme dodání do zobrazeného data

Anatomie jednoho okamžiku

504 Kč

Expedujeme 1 až 2 dny

Sleva až 70% u třetiny knih

Popis knihy

Dne 23. února 1981 v 18.23 hodin vtrhla do španělského parlamentu v Madridu skupina ozbrojených gardistů a po chvíli nařídila vyděšeným poslancům a členům vlády, aby si lehli na zem za své poslanecké lavice.
Začal tím pokus o puč, jehož prvotním cílem bylo odstranit dosluhující neschopnou vládu Adolfa Suáreze a nahradit ji jakousi vládou národní jednoty, kterou by v duchu „řízené demokracie“ vedl představitel armády.
Část pučistů ovšem chtěla rovnou smést stále ještě křehkou demokracii (diktátor Franko zemřel v roce 1975, první svobodné volby proběhly ve Španělsku v roce 1977) a vrátit zemi k nějaké formě frankismu.
V parlamentu zrovna probíhalo hlasování o důvěře nové vládě – Adolfo Suárez totiž své kritiky předešel a nedávno sám podal demisi, což ovšem pučisty od jejich akce neodradilo. Všichni přítomní politici, novináři a zaměstnanci parlamentu uposlechli rozkazy pučistů a lehli si na zem, až na tři: dosluhujícího předsedu vlády Adolfa Suáreze, jeho ministra obrany Gutiérreze Mellada a vůdce španělských komunistů Santiaga Carrilla. Do tohoto okamžiku jako by se koncentrovaly všechny okamžiky následujících hodin, dnů a měsíců, ale do jisté míry jako by tato chvíle symbolizovala celé španělské dějiny 20. století a přechod od diktatury k demokracii.
Okamžik, který v sobě obsahuje všechny ostatní okamžiky, jak o něm psal Jorge Luis Borges, kterého Cercas také zmiňuje.
Javier Cercas analyzuje tento okamžik, kdy se na chvíli zastavil čas, jako gesto osobní odvahy tří politiků (pučisté měli pistole a samopaly a v jednu chvíli stříleli do vzduchu).
Ale také jako gesto tragické, gesto stvrzující politickou kariéru, která se nezadržitelně blíží svému konci, gesto „posmrtné“, jež má dodat smysl předchozímu jednání svých protagonistů a zpětně jej legitimizovat.