Vítáme Vás, můžete se přihlásit nebo vytvořit účet.

Cart

product (empty)

Košík je prázdný

Zboží celkem: 0 Kč

Termín obdržení zásilky
Česká pošta	Pátek 14.03
PPL	Pátek 14.03
Osobní odběr	Pondělí 17.03
Termíny jsou pouze orientační a mohou se lišit podle zvoleného typu platby. O Průběhu zásilky Vás budeme informovat e-mailem.
Při nákupu většího množství produktů negarantujeme dodání do zobrazeného data

Stůňu touž nemocí

12 %

256 Kč 290 Kč

Expedice za 2 až 3 dny

Sleva až 70% u třetiny knih

Popis knihy

Soubor korespondence z let 1883–1900 představuje jedinečnou výpověď, dotvářející podstatným způsobem obraz společenského, kulturního i uměleckého milieu v českých zemích na konci 19. století. Zachycuje hluboké přátelství dvou umělců, vzdělanců a skeptiků, lexikem jejich vlastní sebereflexe – malkontentů.

Nespokojenost a popuzení, střídané malomyslným klesáním obou přátel nejsou jen známkami jejich citlivých a kritických osobností; umělecká autostylizace do role osamělých bojovníků, v níž se identifikovali s obrazem romantického umělce–vyhnance, je příznačná pro celou generaci českého literárního parnasismu, jenž vzdoroval souběžnému nástupu realismu a naturalismu v umění. Korespondence dokládá mj. i to, že nešlo o nikterak neprostupná prostředí, jak se traduje v zjednodušujících učebnicových konstruktech. V tom smyslu je vypovídající vztah obou pisatelů (a Zeyerův zvláště) k Zolovi, případně Ibsenovi.

Sdílený despekt k soudobé mravokárné, úzkoprsé a národovecké kritice, která v osmdesátých letech nalezla nové epicentrum na Moravě, neznačí nedostatek národního uvědomění ani jednoho z respondentů. Naopak, jejich nesmlouvavě protihabsburské smýšlení je dalším významným příspěvkem k složitému obrazu doby. Rakušáctví, jež dle Zeyera vštípila lidu do krve žurnalistika, básník nazývá „nemocí hnusnou jako syfilis.“ Společným terčem korespondence je pak pochopitelně Vídeň jako kvintesence všeho rakušáctví, stejně jako loajální postoj české politické a kulturní reprezentace a prohabsburský ráz českých slavností a institucí. Kolize mezi ideovým přesvědčením a pragmatickými činy však nemine ani pisatele (především ekonomicky i společensky odvislejšího Liera). Podobně je tomu s vyhrocenou kritikou české první scény, jež v dopisech zaznívá, dokud se jeden z pisatelů nestane – jako dramaturg Národního divadla – spoluzodpovědným. Sledujeme tu pak i obapolnou proměnu vztahu mezi Národním divadlem a Zeyerem–dramatikem.